skip to Main Content

Je středa 21. března, den, kdy 9. A a 9. B vyrážejí do Bludiště. Z každé třídy byli vybráni dva soutěžící, jedním z nich jsem i já. Vše to začíná obrovskou nejistotou. Nevíme, kdo a co na nás čeká…

V Ostravě vystupujeme z autobusu a vcházíme do studia České televize. Jsme nervózní a plní očekávání. Všechno kolem nás probíhá ohromně rychle – ze šaten do maskérny a z maskérny do studia.

A než se nadějeme, je to tu. První a možná i poslední souboj. Naším soupeřem jsou děti z Němčic nad Hanou. 

Než jsem se stihl ve studiu rozkoukat, vypukne soutěž a vzápětí už na nás moderátor sype kupu otázek ze všemožných tematických oblastí. Naštěstí hned od počátku vedeme, neboť všechny otázky zodpovídáme zcela správně. Vedení nám zůstává i po druhé, třetí disciplíně, a dokonce se neustále zvyšuje.

Poslední šance soupeře na dotáhnutí, naštěstí pro nás tlak nezvládá a my už před tajenkou víme, že vyhrajeme. V dobré náladě zůstáváme, přestože soupeř tajenku uhodne. Jako vítězové se přesouváme k „balancovníku“ a naše úsilí nám přináší bronzového bludišťaka.

S poraženými soupeři se v dobrém rozcházíme a vyhlížíme našeho dalšího soupeře, Karlovy Vary. Televiznímu divákovi se může zdát, že se nám celou dobu daří. Bohužel jedna disciplína nám nevyšla a my prohráváme… Ale v každé další disciplíně skórujeme, v otázkách soupeře drtivě porážíme a řítíme se na tajenku, kterou rozluštíme správně a opět vítězíme!

Naše obrovská, až euforická radost doslova explodovala a zaplnila celé studio. Na „balancovníku“ se nám daří ještě více než poprvé a odnášíme si stříbrného bludišťáka.

Následující den se setkáváme s našimi posledními soupeři z Brušperku. Pro nás to rozhodně byl nejméně sympatický tým, nakonec mu po dlouhém boji podlehneme. Někdy se hold daří a někdy zase ne. Jak se zpívá v jedné písničce od Jana Wericha: „… jednou jsi dole, jednou nahoře.“ I když jsme prohráli, tak jsem šťastný a na Bludiště budu dlouhou dobu vzpomínat. Dostali jsme se mnohem dál, než jsem čekal, proto mě smutek z prohry tak rychle přešel.

Děkuji moc všem, kteří tam byli se mnou. Děkuji Danovi, Honzovi, Elišce, ale i divákům, učitelům a štábu. Děkuji za jeden z nejlepších zážitků mého života.

Foto Veronika Glötzerová, text Jiří Veselý, 9. B

Back To Top